O Světle
Na počátku bylo Světlo. A to Světlo bylo jen bezpodmínečná Láska a Dobro, tak jednoduché to bylo. A to Světlo, co obsáhlo všechno v sobě, se samotou a v tom bezčasí tak trochu nudilo a rozhodlo se. A rozprsklo se na miliardy a triliony světýlek a dalo jim vlastní svobodnou vůli a sebeuvědomění. A ta světýlka se pak individuálně vyvíjela a tvořila si vlastní vesmíry a měla svou vlastní cestu.
A některá z té cesty sešla a některá přímo spadla a už se nedokázala dostat zpět nahoru. A tak se světelné světy rozdělily na horní a dolní světy. A i cesty nejsou jen světelné, ale i méně světelné a temné až po ty nejtemnější. A jim se to chtělo. Světýlkám se chtělo vyzkoušet si, jaké to je být nejen laskavá, přející, mírumilovná, soucitná, dobrotivá, ale i nepřející, zlá a padlá, nenávistná a závistivá, odsuzující. A stvořila si svým jednáním a chováním Temnotu.
A pak jí naletěla. Tedy ona chtěla naletět, aby si vyzkoušela, jaké to je žít v Temnotě. A začalo je to táhnout dolů, do dolních světů, níže a níže až tam, kde si začala tvořit hrubohmotný svět. A uvízla tu a zapomněla, kdo skutečně svou pravou podstatou jsou. Z dolních světů je velmi těžké se dostat do horních světů. Vyžaduje to velkou vnitřní sílu, pevnost charakteru a překonávání všech strachů, které na svých životních cestách v dolních světech nasbírala.
A tak jsme všichni tu, inkarnovaní na planetě Zemi. A ještě jsme spojeni neviditelnými nitkami jeden s druhým, a ty nitky vedou až k tomu Světlu, ono nás má pod dohledem, ale i ctí naši svobodnou vůli a vývoj od pádu k dokonalosti, kdy nás přijme zpět do své náruče.
A i když některá ta světýlka už vlastně nejsou ani světýlky, ale černé čmouhy a skvrny ovládané Temnotou, kterou si stvořily svou vlastní hloupostí a lenivostí, až spadly do nevědomosti, mají naději.
My všichni máme naději. Zkuste to. Hledejte ho. To světýlko v sobě. Když se do toho sami nepustíte, tato doba, která nyní přišla, vás k tomu donutí. Třeba i bolestí a utrpením, jak už se děje. Nehledejte světlo na konci tunelu, hledejte ho v sobě, pouze v sobě. Pouze ve svém srdci.
A až ho najdete, rozsviťte ho v sobě. A pomáhejte ostatním to světýlko rozsvěcovat i druhým bytostem v jejich srdcích. A až ho nadkritické množství z nás v sobě rozsvítí, poznáme, co to je ŽÍT NEBE NA ZEMI.
O narcisovi, který rozhodně není květinou a ještě se skrývá
Není jako vy. Nemá v sobě city, emoce. Nemá. Jen je umí napodobovat, někdy i zdárně. Už se tak narodil a vztah s matkou v útlém dětství to jen upevnil. Předala mu to, co měla, dle jejich karmického plánu. Tedy spíše mu nepředala. Nedala mu lásku, přijetí ani objetí, o vřelosti a láskyplnosti ani nemluvě.
Je jiný než většinová populace. Má to v hlavě jinak. Chybí mu určité spoje v mozku, jak se dopátrali i slovutní páni psychiatři a neurologové.
Nemůže za to. Není to duševní nemoc, jen trvalá povahová odchylka, porucha osobnosti. Psychopat narcista není nemocen, ale není ani zdráv. Tak se píše v odborné literatuře.
Nemůže za to. Opravdu? Ale každý si může sám za vše, co se mu děje v jeho životě. Nemůže za to jeho okolí, jen on sám. Třeba to někdo nevydýchá, ale je to tak. Je těžké přijmout stíny ve své osobnosti a temnotu ve svém nitru.
Ale kdo se dostane na určitou úroveň vědomí, prostě ví.
Je jediná šance, jak se ze vztahu s nimi ve zdraví, i když s mnoha šrámy, dostat. Jakmile pochopíte, kdo jsou, chystat se k odchodu a odejít. ODEJÍT. Není jiná možnost, není jiné řešení, i když jsou tam malé děti, i když…, i když…
A je to velmi těžké, složité a bolavé. Poněvadž vámi manipulují. Ovládají vás. Ovládají vaši duši. Vychylují vás z vašeho středu a vy se třesete jak osika ve větru, jsou zákeřní a škodolibí. Ale dělají to skrytě. Vše mají promyšlené a naplánované. Posunují vás jako figurku na šachovnici ve svůj prospěch, aby oni vyhráli a vy jste dostali šachmat.
Přímo jsou drze vlezlí ve vaší auře, vašem energetickém systému a snaží se vás vodit jako loutku na provázku. A takto vám vysávají vaši životní energii. Po jejich útoku /formou psychického, ale může být až fyzického napadení/, kdy odčerpali svoji čerstvou drákulí dávku, se cítí chvíli „nasyceni“ a povolí stisk. Ale jsou jak bezedná studna, spíše díra do temnoty.
Vy jste unavení, vysátí, bez energie, nervově rozkolísaní, skoro mimo. A oni rostou a dovolují si víc a víc. A tak pořád dokola, lalala, než se to stane. Než to pochopíte. A je složité to pochopit, rozklíčovat si ty situace. Ve vás je víc světla a dobra, v nich je více temnoty a zla. Proto jste se přitáhli. Možná se i znáte celé věky, mění se kulisy časoprostorů, ale vaše pocity se nemění, a přesto na ně dlouho nedáte.
Vesmír potřebuje a vyžaduje rovnováhu. I vy se potřebujete dostat do své vnitřní rovnováhy, která se projeví i navenek a máte šanci potkat /=přitáhnout si/ protějšek, který vás bude upřímně milovat, tak jako vy jeho.
Poněvadž mezi vámi ve vztahu s psychopatem narcisem nebyla láska, jen to tak vypadalo. Pravá láska neubližuje.
A co udělají oni? Okamžitě o vás ztratí zájem. Většinou už mají v záloze nebo v hledáčku další oběť. Zaklapnou dveře za mnohaletým vztahem a dělají, že vás neznají. Mají fyzické srdce v hrudi, to ano. Ale srdeční čakru mají ztrouchnivělou a zrezivělou.
Nedávejte si vinu. Už ne. I když to trvalo mnoho let. I když se to opakovalo s více partnery. Jsme na této zemi v takové škole zkušeností.
Stalo se to a mělo to svůj účel. Umět je rozeznat, ty parazitické bytosti. Odejít a začít nový život na vyšší úrovni poznání. Odejít a už se neohlížet. Umět si nastavovat hranice.
Pokuste se jim to odpustit. Ano, odpuštění je to nejvíc, co můžete pro sebe udělat. Poněvadž co jinému děláte, sami sobě děláte. Co jinému odpouštíte, sami sobě odpouštíte. Ano, odpustíte jim a tím pomůžete i sobě, věřte mi. Ne, vlastně věřte hlavně sami sobě. Odpusťte sami sobě, že jste všechny ty situace dovolili. Karmický uzel mezi vámi se rozváže. A vaše Vyšší Já se v nebi radostí roztančí.
Vážit si sebe a stavět zdravě sebe na první místo ve svém životě. To není sobectví. To je sebeláska. To je dar poznání v této realitě.
Vy jste hráli svou roli oběti, narcista hrál svou roli viníka. A když hra skončila, zůstane vám zkušenost nového poznání. Kdo si projde kvantovou regresní terapií, zase dá další střípek do mozaiky koloběhů svého života a zlepší si své zdejší pozemské bytí.
O exotickém zážitku na obyčejné dovolené
Válím se na pohodlném lehátku na pláži. Užívám si pátý den dovolené na Sardinii, kvůli které jsem absolvovala svůj první antigenní test. Ale moře je dnes neklidné, velké vlny se valí na pobřeží a plavčík každou chvíli píská, aby lidé dál než na začátek moře nechodili. A tak po procházce po pobřeží opět uléhám na lehátko a napadá mě, že se pokusím o kontakt s nějakou živlovou bytostí.
Rozšiřuji své vědomí nad kus pláže před sebou až do moře a čekám. A je tu. Začíná se mi zjevovat krásná ženská tvář, dlouhé vlnité blonďaté vlasy až do pasu, tak husté, že ani není vidět, jaké oblečení má na sobě. A pak vidím 2 nohy, ne jsou 4, ne je jich 6, aha, tak divně se komíhají. A moje ego, moje nižší já si říká – co to je? A najednou jsou na těch nohách krásné červené střevíčky. A pak slyším zvonivý smích – tak já si jen chtěla vyzkoušet, jako to je mít na těch vašich nohách ty vaše střevíčky, ale to není nic pro mě – a už se jí spodní část těla mění na to její pravé já, na to, jak vypadá opravdová mořská panna. „Jak se jmenuješ“ ptám se. „Já jsem Baiola“ slyším odpověď. Ona se mě na mé duchovní jméno neptá, načte si ho z mého pole.“ A co vlastně děláš?“ ptám se, jsem suchozemec a jsem zvědavá.“ Já svým celým bytím čistím mořskou vodu, ale je to těžká práce, protože vy lidé se chováte tak, jak se chováte“ říká smutně. To je pravda, to musím uznat a je mi to líto.
„Hele, všimla jsem si, že se bojíš velkých vln, to jako vážně?“ ptá se mě. „No jo, já z nich cítím respekt, neumím s nimi splývat, oni se přeze mne převalí a já se pomalu topím“ směju se své nešikovnosti. „Tak pojď, chytni mě za ruku a neboj se“. A tak se přeze mne převalují kvanta vody a se mnou to nic nedělá. Poněvadž v mentálním světě si nemůžeme naplno užívat ty pocity jako v hmotném světě, chybí fyzický rozměr.
„A nechceš se podívat k mé kamarádce?“ Proč ne, říkám si, jsem pro každé mentální dobrodružství. A jak mě drží za ruku, vlétnem spolu do písku, ještě zahlédnu, jak kolem nás létají jednotlivá zrnka. A už vidím krásnou ulitu, dlouhou a úzkou, pokroucenou, perleťovou. A z ní vykoukla bytůstka s červeným čepečkem, cítím, že je ženské polarity. „Ahoj, já jsem Ukratina“ povídá mi a usmívá se. No teda, kde to přesně jsem? Jsi metr pod mořským dnem, prostě v našem pískovém světě. Víš, já celým svým bytím čistím písek, to je moje poslání.“ A už se loučíme, letím s Baiolou nahoru do vody, zamává mi, já jí poděkuji, že jsem se mohla dostat do této přírodní sféry a „probouzím“ se na lehátku. Vedle si z jedné strany povídá italská rodinka a z druhé strany řve německý turista do telefonu, že jeho akcie padají. Má s sebou telefon i notebook na pláži a připálený tlustý krk. Ve hmotě uplynulo půl hodiny pozemského času. Holt každému, co jeho jest.
Krátká pohádka na neděli
Právě jsem se naučila mentálně skenovat prostor. Něco podobného jsem vlastně někdy dělala samovolně, ale když jsem zahlédla nějaký pohyb, utekla jsem z toho. Teď už neuteču. A začínám v obývací kuchyni. Za chvíli se blížím do rohu, kde jsou otevřené schody. Naše kočka sedává zásadně na tom čtvrtém, někdy upřeně kouká do prázdna pod schody, zasyčí či máchne packou, takže jsem tušila, že tam někdo přebývá. Ale tušení není poznání. Blížím se tam a vidím nějakou čmouhu, zaostřím vědomí a už slyším „No konečně mě vidíš, konečně mě vidíš. Hele, mám nové boty, koukni, mám nové boty“. A před mýma mentálníma očima vidím malé tělo skřítka, jeho dlouhou nohu s botou, kterou mi mává před očima. Poněvadž je to pro mne nové, uhýbám svým vědomím jakoby dozadu, on nohu dá dolů, já se vrátím zpět, mezitím zas mi před oči strká druhou nohu s novou botou a máchá s ní a tetelí se radostí. Konečně se uklidní a já si ho mohu prohlédnout. Zelená čapka, světle hnědá kamizola, přepásaná páskem, rukávy okrové haleny, tmavě hnědé kalhoty a boty. Tvář staršího výrazu, bez vousů. A jeden velký lišácký úsměv od ucha k uchu. „Jak se jmenuješ?“ ptám se. „No přece Vendelín“, říká uraženě. „Jsem tu s vámi celou dobu, co tu bydlíte, a ty to ani nevíš. I ta kočka mě vidí, to já si s ní občas trochu zašpásuju, a ty pořád nic. To ti to trvalo“. No jo, mě v životě trvalo dlouho víc věcí, než jsem je pochopila, se smíchem přiznávám sama sobě i jemu.
„A co ty vlastně děláš?“ ptám se se zájmem. „No přece důležitou práci, hlídám vám dům, venku na to máte psa, uvnitř si to užívám já, jsem skřítek domácí“. V tu chvíli mě něco napadá. Znáte to – položíte si třeba klíče na stůl, když se pro ně za chvíli vrátíte, nejsou tam. Běháte po domě a hledáte je, a když se zas vrátíte ke stolu, najednou tam leží „jakoby nic“ a vy si říkáte – to mi je určitě nějaký šotek nezbedný schoval. Podívám se na něj a už se uchechtává a přiznává se – „no jasně, že to dělám já. Tak trochu pokoušet, to je moje radost. Ty se vždycky tak hezky rozčiluješ a já si to užívám“. Tak je to doopravdy on. Ale to mu nedaruju. A už se ptám – „a hele, jak ty to děláš? Přece ty fyzicky existující klíče nikam nemůžeš odtáhnout, když nejsi hmotný, to přece nejde“. Nechce mi to říct. Vykrucuje se, že to nejde, že nemůže a kdesi cosi. Tak ho zkusím uplatit – „ale když mi to řekneš, tak ti splním nějaké přání, co ty na to“? Mlsně se olízne a zazáří mu oči. „Víš, kdysi jsi dělávala takovou bílou sladkou kaši, ale už ji neděláš. Uvaříš ji zase?“ /No i takového chlapíčka dostanete na jídlo, jak je svět jednoduchý, i ten mentální/. S údivem přemýšlím, jakou kaši má na mysli. No bramborová to nebude. Prý ta sladká, s mlíčkem. Aha, tak krupičkovou kaši má na mysli. Dcera ji má občas k obědu ve škole a já ji už opravdu hodně dlouho nevařila. Tak jo, slibuji, že ji občas uvařím a osladím medem k nedělní snídani. „A to ti ji mám dát speciálně do mističky pod schody?“ ptám se. „Ne, to nemusíš, stačí nechat chvíli zbytky kaše v hrnci, s tím já si poradím“, říká mi. „Tak ujednáno. A teď mi prozraď, jak to děláš s těmi klíči“.
„ No přece je překryju svou vibrací a nejsou vidět stejně jako já“. Tak, a mám to. Prostě je překryje svou vibrací, to je přece jednoduše geniální. To je přímo geniálně jednoduché. Hm, toto kdyby slyšel nějaký doktor přírodních věd, asi by to nedal a skončil na antidepresivech, možná na psychiatrii, jeho vědecký svět by se rozpadl na tisíce kousků. Ale je pravda, že on by nedal ani to, že takoví skřítci čili šotci vůbec existují. Tak takové bylo moje první setkání s jednou ze živlových bytostí země – se skřítkem domácím.