Kvantová regrese s terapeutkou Hankou Tomáškovou – RECENZE
Osobní rozhovor trval přibližně hodinu, a týkal se základních rodinných poměrů, mého dětství a otázek, které jsem si přinesla již připravené. Poté jsem se měla odebrat na lůžko, Hanka mne přikryla teplou duchnou, společně jsme provedly ochrany pro bezpečný průběh celého léčení. Cesta do minulosti mohla začít. Předesílám, že podobnou zkušeností jsem prošla poprvé, přesto zcela důvěřuji pravdivosti informací a obrazů, které se v mé mysli vynořily. Jsou natolik odlišné od mé současné reality, zároveň mnoho z nich bych nebyla schopna vymyslet, nevzpomínám si, že bych je kdy dříve viděla byť třeba ve filmu, nebo si je představovala například při četbě knihy. Zároveň mi byly tak blízké, důvěrné. Věděla jsem, s jistotou a přesvědčením, že se jedná o zkušenosti mé vlastní duše. Jen ten obal, tělo, bylo pokaždé jiné. Prošly jsme celkem pět zcela odlišných životů. Popíšu zčásti alespoň některé z nich. A z každého obrazu vyplývalo nějaké poučení pro můj současný život, což považuji za potvrzení božského vedení a neustálé pomoci, které se nám dostává ze světlých sfér Stvoření. Z prvního života zmíním jen jeho konec. Zemřela jsem spokojeně jako stařenka v osamělé chaloupce kdesi v širé stepi. Sama. Vzpomínám si na tísnivý pocit, že jsem nemohla jako duše vyletět ze stavení, “Prosím, otevřete okna…“ až někdo po dlouhé době přišel a otevřel. Snad proto stále doma větrám, těžko snáším uzavřené místnosti. Otevřete okno duši umírajícího. I když může stěnami prostoupit, ona často věří, že to možné není, a zůstává uvězněna.
Skok do dalšího života. Byla jsem opět ženou, příslušnicí kmene lovců v lesnaté oblasti. Opět kdesi na východě. Živili jsme se lovem zvěře, prodejem kůží. Zde jsem s jistotou rozpoznala muže, se kterým jsem žila… známe se i v nynějším životě a již dlouho víme, co pro sebe znamenáme, čím jsme sobě byli. Jeho jméno však neprozradím. Zemřela jsem zde mladá, zabita oštěpem, když nás přijel jiný kmen oloupit o úlovek. Intenzivní pocit točení se vzhůru po spirále, stoupám ke Světlu.
V dalším ze životů jsem byla mladým námořníkem, viděla jsem jasně své bosé nohy na dřevěné palubě korábu. Měli jsme společný cíl, mířili jsme do zámoří, kamsi k břehům Ameriky. Viděla jsem setkání s domorodci, a pak svoji smrt – někdo mě uprostřed pralesa probodl zezadu kopím, pamatuji si na měkký pád do vlhké půdy. Duše vystoupala nad tělo a nesla se přes širý oceán zpět, domů, k mé matce. To byl nejsilnější moment celé regrese. Setkání s matkou, rozloučení, jsem proplakala, ještě teď, když si na ten prožitek vzpomenu, slzy se mi hrnou do očí. Síla mateřské lásky, síla lásky syna k matce. To jsem si měla odnést jako prožitek do svého současného života.
A další život, obchodníka s orientálním zbožím, a konečně poslední, jako řádová sestra u klarisek, kdesi v Německu. Opět umírám mladá, na horečku. Intenzivní pocit důvěrného společenství žen, přátelství, společné práce. Pečovala jsem o bylinkovou zahradu, věnovali jsme se léčení nemocných. V současném životě několik svých „sester“ znám. Opět se přátelíme, máme mnoho společného, podobné osudy, a nyní vím, že i mnohem víc.
Pátým životem mé putování minulostí skončilo. Hanka mne jemně přivedla zpět do stavu bdění, předtím se ještě ptala mého „vyššího vědomí“ na několik otázek, které jsem si předem připravila a také na roli několika lidí v mém současném životě. Vězte, že odpovědi byly více než překvapivé, zároveň zcela přesné. V některých případech potvrdily moji domněnku, v jiných sloužily jako naléhavé varování. Také poskytly vodítko pro mé další směřování, pokud jde o osobní i profesní život. Hanka vše pečlivě zapisovala, o několik dní později jsem obdržela podrobnou zprávu, ke které se nyní mohu vrátit v případě nejistoty. O existenci minulých životů jsem nikdy nepochybovala, hluboký prožitek, který mi zprostředkovala Hanka Tomášková, toto vědomí jen potvrdil. Jsem jí velice vděčná za bezpečné a jisté vedení, a doporučuji ji každému, kdo by z vážných důvodů rád nahlédl do minulosti své nesmrtelné duše. Děkuji. Jana, 42 let
Jsem bosá, jsem na louce, jsem i nahá, mám zvláštní pocit, něco se bude dít, přichází další nahé dívky, děláme rituál. Klečíme na louce v kruhu a modlíme se ke slunci, zdobíme se květinami, je tu spousta ptáků, krásně zpívají, létají tu motýli, děláme prosbu za lidstvo. Já mám magickou moc, umím posílat světlo, já ho vidím, ostatní ho nevidí, dělám to přes ruce. Umím poznat, kdo je nemocný a kdo zdravý přes jeho vyzařování.
Je tam večer, oblečená jdu do lesa, promluvit si se zvířaty a se stromy, telepaticky si povídáme. Stromy říkají o lidech, že nic nechápou. Zvířata říkají o lidech, že jim chtějí sloužit, ale někdy je to opravdu moc kruté. Rostliny říkají, že chtějí léčit lidi, ale oni je nechtějí. Je to smutné.
Proč Vyšší Vědomí ukázalo tento úryvek z minulého života? Aby se nebála vyjádřit, v tomto životě se bojí ukázat svou sílu. Aby věděla, že už má aktivované ruce k léčení, jen ať praktikuje, bude to potřeba.
Věra, 58 let
Vidím město, dlažební kostky, jde nás víc, jsme oblečeni jako ve 40. letech, mám sukni a dlouhé vlasy, je to dav mladých lidí, je to v Praze. Pracuji v redakci, píšu na stroji, jsem odhodlaná psát jen pravdu.
Vidím se v kanceláři, jsem tam sama, dívám se do země, přemýšlím nad prací, rychle se rozhoduji a píšu článek o politice, je rok 1940.
Jsem u moře, svítí slunce, mám příjemný pocit, jsem tam s mužem, užívám si volné dny.
Zase jsem ve městě, jdu s tím mužem, se kterým jsem byla u moře, je to můj manžel, ale mám pocit nejistoty, co bude.
Něco se slaví, už je po válce, máme dobrou náladu, jsme moc rádi, že to skončilo.
Jsem doma v bytě, je tam v kuchyni staré umyvadlo, je to pavlačový byt, čtu noviny, oba pořád pracujeme v redakci.
Jedeme na staré motorce Jawa, napřed mám spokojený pocit, ale pak vím, že jedeme přes hranice do západního Německa, emigrujeme, 1948. Je mi smutno po rodině. Zase oba pracujeme v redakci.
Máme pěkný byt s vysokými stropy, jsme elegantně oblečeni, setkáváme se s přáteli, pracovně i osobně si rozumíme.
Procházíme se s manželem alejí, jdeme klidně, ale -pláče -život nebyl naplněný, nejsou tam děti. Procházíme se dál, ale pak manžel zmizel, jdu sama po prázdné ulici, jsem sama. Zemřela jsem úplně sama.
Proč Vyšší Vědomí ukázalo tento život: Aby věděla, že není nejdůležitější zapálení pro práci, ale také mít děti. I když měla osobní život spokojený, nebyl naplněn, cítila to, ale nechtěla si to přiznat. V tomto životě má děti, ale pořád se za něčím honí, je důležitá spokojenost a rodina.
Jitka, 45 let
Jedu na koni, jsem na honu. Vidím lovecký zámeček, je asi konec 18. století. Nejsem majitelka, pracuji tam pro pána. Jsem vzrušená z lovu, psi štěkají, je to paráda. Terapeutka se ptá – co máte na sobě – vysoké černé jezdecké boty, černé kalhoty – odpověď. Terapeutka se ptá – to asi nebudete žena, tehdy ženy nenosily kalhoty a nejezdily na lov. Sáhněte si na obličej, máte vousy? Co máte na hlavě? Klientka s úžasem – já jsem muž, mám vousy, tak proto, já cítím ten adrenalin, tu radost z toho lovu. Jdu si za svým cílem.
Je po lovu, to je pecka, teď se nažerem. Je hostina, to je skvělé.
Jsem doma, je tam rodina, žena, děti, ale mě to nezajímá. Ona ví, co má dělat. Hlavně se dobře najíst, dobře se vyspat, užít si. Přece nebudu sedět doma se ženskou. Jdu ven s ostatními muži.
Musím opustit ženu a děti, my chlapi jdeme bojovat. Je nějaký konflikt, to jsou vyšší cíle, jdu bojovat za vyšší cíle. Cítím, že zpátky se nevrátím. Zemřel jsem v boji. Až když jsem odcházel z těla, na chvíli jsem pocítil, že jsem měl být na ženu a děti vlídnější.
Proč Vyšší Vědomí ukázalo tento život? Klientka přišla na sezení s jednou z otázek, že vztah s manželem po 10 letech už je takový nijaký. A hned v regresi vše pochopila, proč jí to VV takto ukázalo – aby měla pochopení pro postoj a přístup k životu manžela. Aby věděla, jaké to je být v mužském těle.
Klientka byla krásně napojená na VV, to je pro mne velká radost z mé práce. Jsem přesvědčena, že už bude následovat svoji intuici dále i sama, nemusí být v rozšířeném stavu vědomí, jí stačí jen v klidné meditaci.
Pavla, 38 let